Haskell (programming language), Learn You a Haskell for Great Good! (CZ), Haskell Hero

Funkcionální jazyk, který je case-sensitive. Ke všemu má ještě speciální pravidla pro první znaky literálů. Je nutné dodržovat při psaní programu tato pravidla:

• Jména typů, typových tříd a datové konstruktory musejí mít velké počáteční písmeno
• Ostatní literály musejí mít písmeno malé

• Primitivní typy
  • Int – celá čísla (45, 890)
  • Char – znaky ('a', 'X')
  • Bool – reprezentace logických hodnot (True, False) … jedná se o datové konstruktory, proto mají hodnoty velké počáteční písmeno
  • Float – desetinná čísla (3.141, 234.8)
• Strukturované typy
  • Seznam – homogenní datová struktura, která nemá obecně žádné omezení rozměru. Konstruktorem je : a []. Kdy dvojtečka připojuje prvky do seznamu a závorky značí prázdný seznam. Zápis 1:2:3:[] je tedy konstrukce seznamu o třech prvcích. Alternativním a přirozenějším zápisem je [1, 2, 3]. Toto však není zcela čistý zápis v jazyce Haskell, ale překladač si ji interně přeloží na dříve zmíněnou sekvenci.
  • N-tice – heterogení datová struktura. Jejím konstruktorem je , ve spojení s párem kulatých závorek. Například dvojice celých čísel (1, 2).

Haskell je silně typovaný jazyk. Změna jednoho typu na druhý je možná pouze zavoláním převodní funkce a každá entita má přesně daný svůj typ. Pro popis typu vstupu a výstupu funkce se používá zápis (příklad konstruktoru seznamu):

(:) :: Int -> [Int] -> [Int]

Tento zápis říká asi toto: Funkce se jménem (:) jako jeden vstup bere celé číslo. Druhý vstupní parametr je seznam celých čísel. Poslední část potom říká, že výstupem bude zase seznam celých čísel. Jelikož se jedná o jazyk silně typovaný, tak aby pro každý vstup nemuselo existovat několik definicí stejného operátoru, tak se zavádějí typové proměnné. Ty nahrazují skutečné typy a při vyhodnocení jsou nahrazeny skutečnými typy. Zápis vypadá následovně:

(:) :: a -> [a] -> [a]

Za symbol a se potom na všechna místa potom přiřadí právě typ Int nebo třeba Float. Tento princip umožňuje vytváření seznamů jakéhokoliv typu.

Funkce f má pro jeden vstupní parametr definován typ jako f :: a -> b. Tento zápis lze předefinovat a říci buď přesný typ a nebo které typy musejí být stejné, a tak podobně.

Funkce součtu dvou prvků a druhé mocniny vypadá následovně:

add x y = x + y
square x = x * x

Práci se seznamem jako parametrem ukazuje funkce, která počítá délku seznamu:

length [] = 0
length (x:xs) = 1 + length xs

Vyhodnocení funkcí probíhá od shora dolů, proto funkce, které popisují nadmnožinu ostatních případů, musejí být uvedeny jako poslední. První funkce se ztotožní s prázdným seznamem a vrací nulu. Když ne vstupu není prázdný seznam, tak se přistoupí ke druhé funkci. Tam se vzor chápe jako seznam, který má na začátku prvek zastoupený parametrem x a zbytek seznamu označený xs. Funkce potom rekurzivně přičte jedničku k délce zbytku seznamu.

Při spojování dvou seznamů nás nezajímá pouze hlavička a zbytek seznamu. Je potřeba pracovat s jedním parametrem jako celkem, proto si ho můžeme pojmenovat (viz jména l1 a l2).

merge [] l2 = l2
merge l1 [] = l1
merge l1@(x:xs) l2@(y:ys) =
	if x<y then x:merge xs l2 else y:merge l1 ys

Funkce vrací hlavičku seznamu. Zbytek nás nezajímá, proto je pouze naznačeno, že by tam mělo něco být, ale nemá to konkrétní název.

head (x:_) = x

Jsou definované za klíčovým slovem where. Je důležité dodržovat odsazení tak jak je vidět. where je odsazeno od definice funkce a lokální definice by měly být odsazeny v něm.

sumsqr x y = xx + yy where
	sqr a b = a * b
	xx = sqr x x
	yy = sqr y y

Jinou možností zápisu lokálních funkcí je využití konstrukce 'let in'.

sumsqr x y =
	let
		sqr a b = a * b
		xx = sqr x x
		yy = sqr y y
	in
		xx + yy

Lazy evaluation

Tato strategie vyhodnocení uvádí do absolutní perfekce strategii vyhodnocení označovanou, vyhodnocení v případě potřeby (call-by-need). Tento přístup vyhodnocuje určitý výraz pouze jednou a pouze tehdy, je li potřeba. Hodnota výrazu taky zůstává zachována pro pozdější použití.

Příkladem, na kterém se nejčastěji ukazuje tato vlastnost Haskellu, je definice nekonečného seznamu:

[1..]

Pokud by nebyl Haskell jazyk s líným vyhodnocením, tak kdekoliv by se tato konstrukce vyskytnula, tak by začal generovat pole, dokud by nedošla paměť a program neskončil chybou. Pokud ale máme správně napsaný program v Haskellu, tak není problém s takovýmto polem pracovat. Ve standardní knihovně existuje funkce take, která jako první parametr bere číslo n a druhý pole. Výsledkem je prvních n prvků pole. Vysledek použití je vidět za

take 5 [1..] == [1, 2, 3, 4, 5]
take 10 [-1, -3..] == [-1, -3, -5, -7, -9, -11, -13, -15, -17, -19]

Výsledek líného vyhodnocení může být použit přes výpočtovou sekvenci celé funkce.

• Zpětná rekurze – Pokud po návratu z rekurzivního volání probíhá ještě nějaký výpočet. f(x) = e(f(x))
• Dopředná rekurze – Pokud rekurzivní volání je poslední část výpočtu. f(x) = f(e(x))
• Lineární rekurze – Ve výpočtu rekurze je právě jedno rekurzivní volání funkce. Tento typ rekurze lze převést na cyklus.
• Koncová rekurze – Dopředně lineární rekurze. Každou takovouto funkci lze převést na efektivní cyklus! Není potřeba uchovávat stav nedokončených výpočtů.